Thursday, June 30, 2016

Wimbledon 2016 - Je to brutální život na dně žebříčku

Článek vyšel v minulém týdnu v The Telegraph, autorkou je bývalá Anglická hráčka Noami Cavaday. Jelikož ve středu byl program narušen deštěm a skoro nic se neudálo, tak tady je článek. Na konci to zazní; " Je potřeba pracovat 360 dní v roce, jen tak se může hráč přiblížit svému snu". A umět vstřebávat porážky, ty vás totiž posílí. 

Poprvé jsem se kvalifikovala do Wimbledonu, když jsem prošla národní anglickou kvalifikaci, kde jsem musela vyhrát zápasy v play off. - z toho si pamatuji jednu připomínku z mnoha z té doby. - "Dostaneš 12.000,- Liber - jen tak na utrácení"?

Lidé vypadali polekaně, že v prvním kole Wimbledonu poražený dostane v těchto dnech roku 2006 12.000 Liber. Nyní je to 30.000,-. A přesto se cesta  prostě neúprosně zesiluje, která je velmi náročná jaky fyzicky, tak psychicky, a stojí určitě více než jen těch 12.000,- Liber.

Ve svém prvním roce jako profesionálka jsem se rychle naučila, jak tvrdě musím sebe tlačit, abych se prosadila a jak mimořádně to je konkurenční prostředí. Na co jsem nebyla připravena, bylo neméně vyčerpávají charakter života jako profesionální hráč. 

V celém tomto roce, by se dalo spočítat moje publikum na turnajích na prstech mých rukou. Vzpomínám si na závěrečný turnaj ITF 10.000 v Sunderlandu, jedna osoba na balkóně byl můj trenér; moje soupeřka ze Švýcarska neměla ani to. Byla na turnaji sama, a nakonec při vyhlašování s pohárem, nebyl ani nikdo kolem, kdo by ji mohl vyfotit. 

Tenis je takový brutální sport. Abyste dosáhli na vrchol, budete muset vyhrávat dost důsledně, ale na všech turnajích, každý hráč ztrácí část sebe. 

Během mého prvního roku na okruhu jsem strávila čas trénováním s Nickem Bollettieri na Floridě, který mi s velkým úsměvem ve tváři mi říkával: " Musíš se naučit jak prohrávat, předtím než se naučíš jak vyhrávat, baby! Prohrávaní je správnou cestou a je mnohem důležitější než vítězství."

Učení, jak prohrávat znamená pochopení, že každá porážka tě dělá silnějšího a odolnějšího. Život na tenisovém okruhu je náročný, ale tam je to na vás se proměnit  na tvrdého konkurenta, jaký můžete být. K tomuto dni to je stále jediná nejlepší rada, jakou jsem kdy obdržela a po šesti letech na okruhu, ačkoliv se cítím spíše utavená a otlučená, nyní mohu uznat, že to ze mě udělalo odolného, nezávislého a schopného člověka, jaký já jsem. Jsem mimořádně vděčná za tyhle zkušenosti. 

Cestování je to, co mě dostávalo nejvíce. Byla jsem permanentně v Jeg Legu (změny časových pásem), žijící s taškou v nejlevnějších motelech, který jsem mohla najít,  a sama. Bylo to všechno docela neúprosné, sezení u počítače ve stále propoceném oblečení  10 minut po prohraném zápase se snahou najít další letadlo ještě to odpoledne na další turnaj. 

Jediným pozitivem na cestování na okruhu je, že jsem byla nucena cestovat do všech koutů světa do kterých bych se nikdy nepodívala. Hrála jsem v husté džungli na Borneu, v zanedbané vesnici v Kazachstánu, a v okázalý hlubině hradního příkopu v Itálii. 

Jednou jsem žila rok na okruhu a hrála o 100 dolarů a dva až tři body do žebříčku, bylo pak snadné pochopit proč Britské hráčky vyhlížejí travnaté kurty v sezóně jako vstupenku do dřiny a lesku ženské tenisové asociace WTA. V myšlenkách jsou vyzvedávané Mercedesem, hrají v hlavním městě a mají svůj tým vedle sebe, který je podporuje a mohou se snažit ulovit svůj sen. 

Tohle bylo v mé mysli, když jsem se otočila na SW 19 podruhé s žebříčkem 180. na světě. Plná sebevědomí, že bych mohla dosáhnout několika velkých vítězství, prorazit a být přivítána mezi elitou. No, moje bublina byla dobrá a opravdu praskla, když jsem se podívala do žebříčku na body, které jsou potřeba k dosažení tohoto a zjistila jsem, že nejméně musím dosáhnout na čtvrtfinále Wimbledonu, jinak se vrátím do okraj tenisové džungle.

I když jsem byla zklamaná, nebyla jsem sklíčená z toho, že jsem se dostala zpátky do reality dvousté hráčky. 

Wimbledonská volná karta je fantastická příležitost pro britské hráče, aby zjistili co je zapotřebí, aby dosáhli na nejvyšší level a přeji  všechno nejlepší všem sedmi Britům, kteří byli vybráni na volnou kartu letos. Ale hraje se na zelené, zelené trávě na adrese SW 19, která vás nedostane do řidší atmosféry mezi elitu na okruhu. Ale dostane vás tam to, co děláte zbylých 351 dní v roce, to se počítá!



--------------------
Překlad z článku zde : The Telegraph 



1 comment:

Koanl Dirsetja said...

Snaha se cení, ale doporučuji používat nějaký kvalitní slovník, přečíst si nakonec celý překlad a zaměřit se na věci co nedávají smysl.