Většina rodičů juniorských hráčů nebyla profesionálními tenisté, takže budeme hledat odpovědi na správnou turnajovou cestu z různých zdrojů. Mnoho trenérů dostává otázku; měla by moje dcera hrát nahoru ? Hrát nahoru znamená, že juniorský hráč hraje turnaje proti starším hráčům, nebo proti hráčům s vyšším žebříčkem.
To opravdu záleží na situaci. Občas hráčky bojují proti soupeřkám co hrají pouze "kopce" a které se o nic nepokoušejí v mladším věku, ale proti starším a lepším hráčkám co hrají rychle, hrají mnohem lépe. Jsou hráčky, které jsou mimořádně dobré v ranném věku a jdou nahoru ačkoliv úroveň soutěží je ve vyšší rychlosti. Jennifer Capriati byla jedna z těch dospívajících co byla chráněna a dosáhla na semifinále US Open ve věku 14-cti let. Tak to chce jasně vidět, že hráčka v této situaci musí hrát nahoru. Ale pro většinu hráček to je docela šedá zóna.
Důvěřujte svému trenérovi. Rodiče sledují hodně tenisu a stávají se studenty hry. Ale když platíte trenéra, aby pomohl vaší dceři dosáhnout na její potenciál, tak je i dobrý nápad mu věřit. Zkušení a kvalifikovaní trenéři vědí, kdy je ten správný čas pro vaší dceru, aby hrála nahoru.
Umožnění vaší dceři hrát nahoru, protože je tam menší tlak není dobrý nápad. Hráčky se potřebují učit, jak soutěžit, jak vyhrávat (proti všem typům soupeřek). Odstranění tohoto tlaku je nenaučí, jak vyhrávat tyto zápasy která by měly. Tohle je může naučit jak hrát " když nemají neprohrát", což je něco velmi obtížné a nedá se to pak vrátit zpět. Co se stane, když se hráčka nakonec dostane na juniorský grandslam/ITF a je nasazená, ale nemá žádnou zkušenost hrát proti hráčkám, které by "měla" porazit? Budete hrát proti stejné zdi, která by mohla být překonána v případě, že sportovec se naučil způsob jak vyhrávat, když jsou ta očekávání a další tlaky.
Výsledky mohou hrát velkou roli v dívčí sebedůvěře a identitě. Pokud existuje jediný důraz na hraní nahoru a sportovec nevyhrává jediné utkání, tak tohle může udělat více škody než užitku.
Dívčí hra by měla vypadat na jejich věkovou skupinu až do té doby než začnou ukazovat konzistentní výsledky v jejich věkové skupině (vítězství/finále/semifinále) a prokazují schopnost porážet sportovce od kterých se to očekává. Roční plán turnajů by měl být kompromisem kombinací turnajů ve své věkové kategorii a ty, které budete hrát nahoru. Plán by měl mít prostor pro přizpůsobení turnajů v případě potřeby na základě výsledků.
---------------------------------
Ze zkušenosti během mé trenérské činnosti. Mnoho mladých hráček, nebo spíše rodičů se vidí mnohem rychle nahoře a přeskakují vše možné věkové kategorie, že někdy to vypadá, že by mladší žákyně mohla hrát rovnou turnaje veteránů a být tam jasnou věkovou jedničkou. Jelikož cestuji s Kateřinou Siniakovou ročník 96´, tak v jejím ročníku jsme zažili jasnou první hráčku v ČR, která v 11 letech hrála už ženy. Skoro po deseti letech mohu říci, že tato hráčka, která v té době byla jasnou jedničkou u nás v Česku, ale obdivovali ji i na mezinárodních turnajích se kvůli zdravotním potížím ve 12, nebo 13 letech vytratila z očí.
My jsme se ve 14 a 16 letech s Katkou Siniakovou, Kristýnou Roučkovou a Sandrou Matekovou stali halovými Mistry Evropy družstev. A tato hráčka se už nikdy do výběru nedostala. Ze zdravotních problémů se nakonec dostala a dnes hraje college tenis v Americe. Ale je to kdyby. Kdyby zdraví vydrželo...
To samé je snaha rodičů se vyhnout českým turnajům, mistrovským utkáním za klub, nebo republikám jednotlivců. Sice tlaku a očekávání uniknete, ale nenaučíte své děti pod tímto tlakem hrát. Ale jednou se ty očekávání a tlaky přesunou do dospělých. Stačí se jen podívat kolik se v letošním roce hraje na našem území mezinárodních turnajů Futures nebo ženských desítek? Ano hodně..a podívejte se na hráčské obsazení kolik je tam hráčů z Česka?... hodně. Nedá se tomu uniknout, jen se přesouvá tlak směrem nahoru, kde Vás to dožene..Ale ti co jsou v tom vychovávaný od mala, tak v dospělých budou mnohem lépe adaptabilní., nebude je bolet bříško, tuhnout ruka, nebo nohy, ale v důležitých momentech si půjdou pro bod sami, protože v tom prostředí vyrůstají od mala.
Příklad - Petra Kvitová hrála ještě Pardubickou juniorku v roce 2006, když ji bylo 16 let. Proto se ji možná daří hrát dobře proti českým hráčkám. Kateřina Siniaková se vrátila z olympiády mládeže z Trabzonu EYOF, který se hrál na betonu v Turecku a následný týden hrála v Pardubicích na antuce. Přechod z betonu na antuku neřešila ani časový posun plus dvě hodiny. Dneska ji to neděla problém hrát v hale, odpoledne zápas na antuce atd.
Kdy je dobrý mix turnajů a přechod mezi ženy? Když máte výrazný úspěch na Grandslamech v 16-cti letech, tak míříte nahoru. To dokázaly Benčič, Konjuh. Jinak by měl hráč své postavení potvrdit na grandslamech v 17-cti letech. Kateřina Siniaková se probojovala do finále Australian Open v tomto věku, kdy hrála juniorské Grandslamy a ženské turnaje. Dneska je možná první hráčkou ve světové stovce z ročníku 96´. Ostatní se pomalu teprve derou nahoru.
Nejvíce "omdlévají" hráči, co se bojí hrát doma a raději hrají venku. Na ty jsem zvědavý, myslím, že je bude bolet bříško z nevolnosti i za pár let. Tak není lepší se na to připravit od mala.?
---------------------
Horní překlad z článku - When Should Juniors play up:- By Nicole Kriz VP WTCA
No comments:
Post a Comment